Počkej, jednou budeš taky stará.
"Já a stará? Nikdy!"
Možná jste tuto větu také slýchávali, třeba od svých rodičů nebo prarodičů.
Když jsem ji slyšela já tenkrát, nevěřila jsem tomu. Já a stará? Nikdy! A když, tak to je tak strašně daleko. A zároveň se někam do podvědomí uložilo stáří jako strašák, jako něco strašného.
Věk je jenom číslo. Toto platí do jakého věku? Kde je ten zlom, kdy už věk není jenom číslo. Stáří přichází plíživě. Vesele přehlížíme, jak se blíží, a tváříme se, že nás se stárnutí netýká. A děláme vše pro to, abychom tzv. vypadali mladí. A jednoho dne nám dojde, že čas je neúprosný a naše fyzická schránka podléhá stárnutí.
Zároveň si však více uvědomíme nesmrtelnost duše. Proč jsme tady na Zemi. Pro jakou zkušenost jsme si přišli? A jaké zkušenosti ještě máme získat?
Stáří, druhá polovina života, ke sklonku života, či jak tomu budeme říkat, není jenom číslo. Některé věci, které jsme dělali v mládí a v dospělosti, už ve stáří prostě nejdou. Ať se snažíme, jak chceme, fyzická síla, pružnost klesá a péče o naše fyzické tělo vyžaduje něco jiného než v mládí. Některé přístupy k životu, které fungovaly v mládí, jsou dokonce nevhodné.
Žebříček hodnot se nám začne měnit. Začneme si víc vážit obyčejných věcí, dobrých vztahů. Jsme laskavější, ohleduplnější, smířenější, moudřejší.
Moudrost stáří. Bylo by krásné, kdyby s věkem automaticky přišla moudrost. Není to tak. Je na nás jak využijeme tento čas. Je jen na nás, jak budeme žít naplno až do konce.
Vím, že už nejsem mladá. Jsem stará? Znovu někde z podvědomí vylézá ten strašák, stará je nemohoucí, neschopná, nemyslí, protivná ... Znovu se bráním připustit si, že můj věk už není jen číslo. Že můj věk už vyžaduje jinou péči o sebe.
Základem nové péče je připustit si specifika, které k mému věku patří. Připustit si, že s přibývajícím věkem budou změny významnější. A připravit se na ně! A žít je!
